Konec roku 2020 | Co mi přinesl rok 2020? Přání do nového roku 2021.

Myšlenky, Zápisník

A máme tu poslední den v roce 2020. Rok 2020 vyústil do úplně jiných rozměrů, než kohokoliv z nás napadlo. Alespoň mě ani ve snu nenapadlo, že by mohl být tak zvláštní. Naučili jsem se žít v blahobytu. Moje generace nezažila komunisty, ani jednu světovou, ani jinou válku u nás a myslela jsem si, že se mě to netýká. Ano, až tak naivní jsem byla. V České republice se máme dobře, i když si to kolikrát nemyslíme. Bylo to tak, že pokud se přičiníme, můžeme mít všecho dostatek. Letos jsme zjistili, že to všechno, co jsme měli není úplnou samozřejmostí. Generalizuji, protože si myslím, že to takto měla většina z nás. Potkala nás pandemie zvaná koronavirus. Nechci tady veřejně rozebírat závažnost situace, ani můj názor na koronavirus, protože na to nemám vzdělání a můj subjektivní názor si chci nechat pro sebe. Každý situaci vnímáme po svém a tak je to správně.

Byl to špatný rok? Naše společnost se rozdělila více, než tomu bylo "kdykoliv" předtím. Na nosiče roušek a konspirační teoteriky, které roušky tak moc nemusí. Z roušky se stal symbol nejen roku 2020. O ní ale mluvit nechci. Byl dost náročný, šílený a bláznivý úplně pro všechny. Myslím si, ale že stál za to. Alespoň pro mě, proto chci vypíchnout některé úžasné věci, které se mi staly. Byl plný aha momentů. Uvědomila jsem si opravdu hodně věcí než jakýkoliv rok jiný. Byl pro mě dost tranformační. Byl také splněním přání. Na začátku roku, kdy jsem něco opravdu velkého a pro mě významného koupila. Zatím chci dělat tajnůskářku, myslím si, že vám to povím, ale ještě nanastala správná chvíle. Točila jsem celovečerní film s jedním nejtalentovanějším tvůrcem české kinematografie a to F. A. Brabcem, se kterým jsem si přála natáčet někdy od třeťáku na střední a až letos se mi to splnilo. A ještě k tomu celovečerák, který se povedl. Poznala super lidi. Navštívila jsem Michelinskou resturaci Auerole snad s nejkrásnějším výhledem na Prahu, do které jsem vyhrála poukázku pro dvě osoby. Vykročila jsem ze svý komfortní zóny, udělala jsem něco, co bych asi bez koronaviru neudělala. Vzala práci, u které jsem si říkala, že já nikdy tohle dělat nebudu. A ehle, děje se to. Zatím si to zas a znova chci nechat pro sebe, někteří ale ví. Konečně jsem se rozhodla neustále opakujícímu syndromu vyhoření dát na frak. Táhne se se mnou už od střední školy, a ne a ne se ho nadopro zbavit. Už kolikrát jsem si myslela, jak jsem ho přelstila, ale on byl vždycky pár kroků předemnou. Rozhodla jsem se pro vitamínovou infuzi, o které bych se určitě ráda rozepsala někdy více. Více než kdykoliv jindy jsem věděla, že musím být nejen fyzicky v pořádku, že "křečkování" mi k ničemu není. Z tohoto důvodu jsem více začala investovat do sebe, protože tohle je jedna z nejlepších investic, kterou můžete v životě udělat. Uvědomila jsem si, že životní síla je to nejdůležitější a nejvíc, co můžete mít. 

Všem přeji hlavně hodně zdraví, lásky, energie, hojnosti a radosti ze života. Těším se, co nás všechno čeká v následujícím roce 2021. 


Read More

SDÍLET:

0 Komentářů

Focení s Bárou Bram a Kateřinou Kořínkovou (Továrna na krásno) - Čtvero ročních období

Foto, Před objektivem

Čas od času se postavím před hledáček fotoaparátu. Ještě před lockdownem si mě Bára vybrala ke svému projektu čtvero ročních období (určitě mrkněte na její Facebook nebo Instagram). Líčila mě Kateřina Kořínková z Továrna na krásno. Za mě se jedná o povedenou sérii. Ztvárnila jsem podzim. K mým zrzavým vlasům padne jako ulitý. Netajím se ale tím (hlásám snad pořád), že mám nejraději jaro. Možná k němu mám největší citové pouto, protože jsem májové dítě. Miluji kouzlo probouzející se přírody ze zimního spánku, jarní vůni, pastelové barvy, zvuky přírody, teploty jsou přímo ideální, mám pocit, že všude vládne pohoda.

Podzim je za mě nádherný pro svou paletu barev, podzimní mlha je úžasně fotogenická. Jen mám pocit, že letní hycáky se dost často šíleně rychle přehoupnou do šílené zimy. Tyhle změny teplot mě úplně nebaví - v létě je na mě moc velké horko... Celé léto doufám, že se trochu ochladí, ale jakmile přijde podzim už je to skoro na mikinu. Byla bych vděčná za nějakou mezifázi. Bohužel nic. Na jaře jsou pro mě nejlepší teploty. Podzim je na mě až moc pochmurný. Někdy mám pocit, že na podzim bych nejraději na celý den zalezla pod deku (nejlépe ke kamnům) a jen sledovala filmy. Někdy bych se nejraději uložila k zimnímu spánku. Letos je podzim ještě trochu jiný. Divný, svým způsobem pochmurnější... Vlastně si nemám na co stěžovat - nesedím doma na zadku, vzhledem k okolnostem celkem dost pracuji, existenciální problémy neřeším, pandemie mě na podzim tolik neovlivňuje jako tomu bylo na jaře... Tak stejně mám pocit, že má nálada je na bodu mrazu. Vyvíjím na sebe mírný tlak (což ničemu nepomáhá, spíše má opačný efekt) a říkám si, že bych měla být vděčná za to, co mám. Jsem, ale jen se prostě cítím na prd. Je důležité si dovolit prožít aktuální pocity bez výčitek. Dovolit si je! Jak to máte vy?


Read More

SDÍLET:

0 Komentářů

Neúspěšné projekty, ponaučení z nich a snaha o perfekcionismus.

Myšlenky, Zápisník, Ze života

V pondělí 10. srpna jsem kolem desáté hodiny konečně po tří hodinové cestě od rodičů z venkova dorazila do Prahy. Z Hlavního nádraží vždy musím metrem – v poslední době se metru vyhýbám jako čert kříži, protože nejsem fanoušek roušek. Sotva jsem vylezla schody nahoru do bytu, zavolal kurýr, že mi dorazil balíček (ve vlaku mi cinkla sms, že dorazí mezi 9 - 11 hodinou – přišel v 10:17, takže všechno nádherně vyšlo – díky tam nahoře). Měla jsem spoustu plánů, co všechno chci stihnout. Plánovala jsem vyprat několik praček, ale nakonec jsem vyprala jen dvě, protože jsem usoudila, že v úterý je také den.  Zajít do antikvariátu vyzvednout objednané knížky, skočit na poštu si ověřit pár dokumentů, ale v tom dešti se mi fakt nechtělo. Nejsem z cukru, ale ty dokumenty by třeba mohly být, kdo ví (za riskování mi to nestálo). Nakonec skoro z minuty na minutu jsem kvůli dešti a bouřce změnila plány a sedla k počítači s myšlenkou, že konečně napíšu nějaký ten článek a nachystám ho na pátekKonceptech mám přesně 59 eventuálních příspěvků (s tímhle 60) a stále žádný není ve vydaných. Může za touha po perfekcionismu. 


Má snaha o perfekcionismus mě dost štve. Vím, že nikdo/nic není perfektní, ale přesto dost často mám dojem, že bych „měla“. Všimla jsem si, že čím více o to usiluji, tím je to horší. Ta křeč ničemu a ani nikomu neprospívá, proto jsem se dneska rozhodla, že některé ze článků konečně dopíšu a zveřejním. Mám tak spoustu rozdělaných věcí, ale nemám je dokončený, protože mám v hlavě milión důvodů, proč je nemohu zveřejnit/dokončit. Z toho důvodu utíkám k jiným projektům – nejlépe k cizím. Nedávno jsem na Instagramu psala, že pracuji na jednom projektu. Strávila jsem na něm týden – popsala 29 stránek ve Wordu (takhle rychle jsem nenapsala ani bakalářku). Nakonec byl celý projekt zamítnut de facto na základě jednoho příspěvku, takže ho neuvidíte. Místo, abych si užila oslavu svátku, vymýšlela jsem koncept a psala texty. Prostě blázen. Zase mě to na nějakou dobu dostalo do pozice, kdy jsem ztratila motivaci něco dělat... Možná se vám to jeví jako děsná ztráta času. Byla i nebyla. Jasně, nejprve se mi to jako děsná ztráta času zdálo a byla jsem na sebe naštvaná, ale nakonec jsem usoudila, že má práce úplně k zahození nebyla:

  • Uvědomila jsem si, že ráda odvádím pozornost jinam, abych se nemusela věnovat svým projektům (celkově svým záležitostem).
  • Nevyplácí se pomáhat lidem, kteří mě o to nepožádali (zákonitě o to nestojí).
  • Zjistila jsem, že dokážu napsat odborný text celkem rychle, když opravdu chci a hlavně mě to baví. Nějak mě to motivovalo si napsat magisterskou práci, že bych šla ještě studovat?
  • Konečně jsem se i díky tomu odhodlala a vydala mluvené Instagram stories. Své historicky první. Ano, nebyla jsem s ním spokojená, ale to bych nebyla nikdy. Myslím si, že už bylo na čase posunout svou komfortní zónu zase o kousek dál a trénovat mluvený projev.
  • Musím se naučit najít rovnováhu, protože vždycky se odepíšu na pár dní. Většinou, když člověk nedostane zpětnou vazbu na svojí práci, dřív nebo později vyhoří (důvodů je samozřejmě víc). A to už nechci dopustit... O vyhoření třeba někdy jindy, ale nic příjemného to není. Povím vám jen to, že dost těžko se vrací zase zpátky do „normálu“.

 

Z projektu, který se nakonec nekonal vyplynulo spoustu pozitiv – myslím si, že kdybych se zamyslela ještě intenzivněji, určitě bych vymyslela více bodů. Z toho plyne „ponaučení“, že možná zpočátku se situace může jevit nepříznivě, ale nakonec se ukáže, že vše bylo pro naše dobro. Slibovaný projekt nevyšel, ale mě to nevadí. Pro vás to má jednu zásadní nevýhodu, bohužel ho neuvidíte... 

Read More

SDÍLET:

0 Komentářů

Recenze: Gump - pes, který naučil lidi žít (napsal Filip Rožek)

Rady a tipy, Tipy na knihy

Příběh vyprávěný očima toulavého psa Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí, o lásce, která má sílu až za duhový most, o psí obětavosti, která bez váhání dá za život člověka svůj vlastní. Ale také příběh o zvířecí moudrosti, která nám lidem toho tolik ukazuje, a o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz.Oficiální anotace na zadní stránce obálky knihy Gump  pes, který naučil lidi žít krásně vystihuje nejnovější publikaci Filipa Rožka. Kniha, která se velice rychle stala českým bestsellerem, a to není na trhu ani rok. Kniha, do které jsem se zamilovala. Kniha, kterou jsem četla několikrát a neustále v ní nacházím větší hloubku a stále si odnáším silnější a intenzivnější prožitky. Kniha nejen o velké psí lásce a cestě plné překážek a utrpení, ale také o lidských i psích charakterech a osudech. Kniha, která nám dovoluje nahlédnout pod pokličku „pejskařského světa“.  Kniha plná mouder a silných momentů, ze kterých mi občas běhal mráz po zádech. Kniha, ve které hlavní hrdina Gump bere čtenáře do světa viděného psíma očima, do světa, o kterém kolikrát lidé nemají ani páru. Dech beroucí životní příběh, který s dost velkou pravděpodobností nenechá jedno oko suché. Troufám si tvrdit, že v každém případě ve vás Gump vyvolá nějakou emoci. Pokud tedy nepatříte k chronickým tyranům psů, ale v tomto případě by vás mohla pohltit zlost, co autor „plácá za nesmysly“... Nebudu ale přeskakovat, začnu od začátku. Dopředu upozorňuji, že v článku nenajdete popis děje, protože osobně nemám ráda spoilery.
Už snad tisíc let plánuji, jak na bloggu udělám knižní okénko... Občas nějaká kniha přistane na mém Instagramu, ale jen zřídka a teď se mi do rukou dostala kniha, u které cítím nutkání se o ní podělit, z toho důvodu čtete tento bloggový článek. Z Instagramu už víte, že mám nejraději seberozvojovou či psychologickou literaturu. Příběhové knihy poslední roky moc nevyhledávám, proto si nejsem jistá, jestli by se mi za normálních okolností tento poklad dostal do rukou. A to by byla škoda, protože bych přišla o hodně. Zastávám ale názor, že pokud se má člověk k něčemu dostat, ve správný čas si ho to najde. O tom, jak jsem se ke knize dostala, vám ráda povím třeba někdy příště... 

Kniha Gump

Kniha Gump – pes, který naučil lidi žít nabízí silný dynamický příběh, který nenudí. Přečtete ho velmi rychle, protože je napsaný poutavě a velice čtivě. Jsem Gump. A jsem toulavej pes. Ono vlastně každej pes je v sobě tak trochu toulavej do tý doby, než najde svý štěstí, a to štěstí pes najde jenom s člověkem. Můj příběh, kterej vám vyprávím v knížce, je o hledání psího štěstí a je o překážkách a pastech na cestě k tomu správnému člověku. Je o síle a nezlomnosti, která se ukrývá v každým psovi. Ano i v tom vašem, ve vaší čivavě, která na vás čeká celej den, než přijdete z práce. I v tom buldokovi, kterej se za váma šine a sotva popadne dech. Kniha je vyprávěna hlavním hrdinou, psem Gumpem, tedy ich formou, jež vás rychle vtáhne do děje. Spisovatel se zcela sžil se psím hrdinou a ponořil se do jeho příběhu, což i nám umožňuje se více sžít nejen s hlavním hrdinou, pocítit s ním sounáležitost a zároveň nahlédnout do myšlenek zvířat, a tak daleko více pochopit jejich uvažování, radosti, úskalí a trápení. Publikace je napsána poměrně drsně, explicitně, protože přesně takový je život některých psů, kteří se bohužel dostali do špatných rukou. Je v ní mimo jiné poukázáno na povrchnost dnešní doby, jsou v něm vidět nejrůznější lidské charaktery. Autor popisuje silné momenty, se kterými se potýkají nejen zvířata, ale i záchranáři zvířat, a tak upozorňuje na důležitá témata, která naše lidská populace moc ráda zametá pod pokličku a nemluví o nich. Ze strachu, z lhostejnosti nebo z nevědomosti? Člověk si totiž myslí, že mu pes nerozumí, ale to se vždycky šíleně plete.“ Příběh mě doslova bral za srdce. Při čtení mi před očima vyskakovaly jednotlivé „filmové“ obrazy (v té době jsme ještě nenatáčeli film Gump) a v určitých momentech běhal mráz po zádech...

Kniha je ale také pohlazením po duši, i když dost často pojednává o dost citlivých, těžkých a emotivních tématech. Je ale také o naději, lásce a víře, což je dalším stupínkem tohoto psího příběhu. Poukazuje na zvířecí bezpodmínečnou lásku, oddanost, moudrost, ze které bychom si toho měli hodně vzít. My lidé se můžeme od zvířat toho tolik naučit, jen je musíme nechat. Některá moudra bychom si měli zapsat hluboko do svého srdce: Lidi si často v srdcích ubližujou, lásku si přece nejde získat silou nebo strachem, láska je něco čistýho, veselýho, svobodnýho, jenže lidská láska není ta psí, která má v srdci jen jednu cestičku, člověk těch cest vymyslí několik, a když to najednou nejde, tak hned přejde na druhou a na třetí, až nakonec vždy dostane, co chce. Člověk prostě potřebuje vlastnit a jsou lidi, co se o srdce nedělej, nedokážou pochopit, že srdce, jak psí, tak lidský, je nekonečné jako vesmír a každej se do něj vejde.“ Láska, která si neklade podmínky je podle mě úplně nejvíc. Pes nás z celého srdce miluje, i když se k němu mnohdy nechováme hezky. S citáty z knihy bych mohla pokračovat dál a dál... ale třeba se někdy o nich rozepíšu v samostatném příspěvku, protože stojí za to se jim věnovat více.

Spoiler

Slíbila jsem, že nebudu spoilerovat, ale nedá mi to. Pokud jste knihu ještě nečetli, tento odstavec přeskočte. Dozvíte se v něm totiž závěr knihy. Dostala se ke mně informace, že spousta lidí má problém s koncem. Osobně konec miluji. Líbí se mi na něm myšlenka, že už se nikdy v životě nemusíme setkat s někým, koho z celého srdce milujeme, proto bychom si měli vážit každé chvilky strávené s ním. Zároveň můžeme být šťastní někde úplně jinde a s někým jiným, komu stejně tak dokážeme obohatit a rozveselit život. Gump byl šťastný s Voříškem, ale stále ve svém psím srdci měl svého milované Bedřicha. A ten zas jeho, ačkoliv se už nikdy nesetkali...

Grafika a první kritika

Určitě jste si všimli, že zatím jsem knihu jenom vyzdvihovala a vychvalovala do nebes. Nebyla bych to já, kdyby se mi něco nelíbilo. Grafika obálky je naprosto úchvatná  na první pohled zaujme a působí velice profesionálně, což ve mě vyvolává zvědavost a potřebu se do knihy co nejdříve začíst. Uznávám, že je to dost povrchní, ale na obálku při výběru neznámé knihy dost dám. Podle mého názoru obálka nasadila poměrně vysokou laťku, možná právě proto jsem z vnitřku už tak unešená nebyla. Kniha je plná úchvatných ilustrací, ale je tam spousta prázdných bílých stránek. Kreseb bych ocenila daleko více, především Gumpa v určitých situacích z knihy (ráda bych viděla výtvarně ztvárněný jednotlivý příběh, ne pouze samostatné ale krásné portréty psů), ale i jiných postav. Osobně bych vnitřek publikace udělala více barevný a hravý. Myslím si, že by tak kniha získala daleko větší oblibu u nejmladších, protože ti se chtějí především dívat na obrázky, podle kterých by jim rodiče mohli, ale hlavně oni sami, vyprávět Gumpův příběh...

Další komodity

Gump není jenom kniha, příběh toulavého psího kluka, který to nikdy nevzdal. Gump není jen písnička, Gump je smysl, prostě spojuje všechno, v čem je síla psího srdce výjimečná. Bojuje proti týrání, množírnám a otevírá lidem oči.“ Tento skvělý projekt není pouze o veleúspěšné knize, ale vznikla i audiokniha namluvená s empatií a citem předním českým hercem Ivanem Trojanem. Pod značkou Gump jsou i léky pro psyale i trička, mikiny atp. 
Ani Olga Lounová nezůstala pozadu, napsala hit Protože to nevzdám, který se na Youtube blíží k deseti miliónům zhlédnutí. Nebyl by to projekt Gump, kdyby se neposunul ještě na další úroveň, začal se natáčet film pro celou rodinu s hvězdným obsazením, který natáčí úspěšný režisér a kameraman F. A. Brabec. Autor knihy Filip Rožek říká, že se jedná o takový druhý díl knihy. Ve snímku se totiž zodpoví otázky, které v knize zůstaly nezodpovězené. Možná se rozepíšu i více o rodinném filmu, pokud o to bude zájem (podílím se totiž na jeho vzniku). Dejte mi vědět do komentářů, e-mailu nebo na Instagram, jestli by vás to zajímalo a co konkrétně. Jsem moc vděčná, že můžu být součástí tak skvělého projektu, který mi dává smysl a pomáhá. Víte, že koupí nějakého produktu se značkou Gump přispějete i na Organizaci Se psem mě baví svět

Filip Rožek a Organizace Se psem mě baví svět

Filip Rožek je spoluzakladatelem Organizace Se psem mě baví svět. Nemám v plánu rozepisovat počiny této skvělé asociace, protože by tento článek byl daleko delší, než už je. Jen v krátkosti přidám text napsaný Filipem Rožkem a Veronikou Hájkovou o jejich organizaci: „Se psem mě baví svět je organizace ochránců psů, která vnímá zvířata jako nejbližší přátelé lidí. A důvěra zvířat v lidi je pro nás největší pocta. A my tu důvěru musíme chránit. Nemůžeme změnit celý svět, ale zachraňujeme životy jednotlivých zvířat. Měníme tak sice jen ten jejich svět, ale zato navždy... Pomáháme těm, kteří na to zůstali sami, zachraňujeme ty, kteří jiní odepsali, bojujeme tam, kde už to vzdali.“ Velká část projektu Gump jde na pomoc, protože Největší Gumpova síla se totiž jmenuje pomoc. A spojuje všechny, kdo se nevzdávají.“ 
Jsem vděčná, že jsem mohla poznat autora osobně a díky tomu si ještě daleko více začala vážit knihy. Filip Rožek miluje psy tak, že jsem ještě nepoznala někoho, kdo by je měl tak rád jako právě Filip. A musím podotknout, že i psi jeho. Je vidět, že kniha není pouze marketingovým tahem, jak sebe nebo organizaci zviditelnit, ale psí život je spisovatelovou velkou součástí. Troufám si říci jeho životem. Dám svoji duši za to, že kdyby vám někdo na tomhle světě chtěl ublížit, tak pak teprve poznáte, jak silný má váš pes srdce a co jeho láska k vám znamená. Mojí knížkou jsem vám také chtěl otevřít oči, protože, co člověk v psím srdci zničí, to může zase jen člověk uzdravit. Proto je tak moc důležitý, abyste tuhle knížku četli.“  Filipovi v tomto článku nechci věnovat více prostoru, ale myslím si, že stojí za to si o něm zjistit více, proto doporučuji rozhovor na Českém rozhlase Vysočina, rozhovor od Knihy Dobrovský nebo rozhovor na Českým rozhlase Dvojka s Filipem Rožkem a Veronikou Hájkovou.

Nominace na Cenu čtenářů v Magnesia Litera

Mrzí mě, že kniha nebyla nominována na cenu Magnesia litera, protože si myslím, že by si podobné ocenění nepochybně zasloužila, ale ještě je šance pro ni hlasovat v v kategorii Cena čtenářů až do 22. srpna 2020 (ráda vám poskytnu návod). Osobně jsem už hlasovala a nyní vyzývám i vás, pokud vás kniha Gump nějakým způsobem zasáhla, prosím hlasujte.

Závěr a shrnutí

Podle mého názoru by se kniha měla stát povinnou četbou nejen ve školeMyslím si, že by si Gumpa měl přečíst úplně každý, je určená pro všechny věkové kategorie, pro pejskaře i nepejskaře. Kudy chodím, knížku chválím a doporučuji jí. Kniha je osvětou, která má poukázat na týrání, množírny, bezpodmínečnou lásku, víru, naději a mnohem více. Kniha mi dala mnoho. Začala jsem cítit větší lásku a pochopení ke psům, daleko větší obdiv k lidem, kteří se o týraná zvířata starají a bojují za jejich práva. Myslím si, že tohle téma by nám nemělo být lhostejné. Měli bychom ho otevřít o hovořit o něm častěji. Zkrátka více.

Kniha je pro mě natolik intenzivní, číší z ní silná energie, možná proto ještě stále mám problém své pocity popsat slovy, ačkoliv jsem jí četla několikrát. Baví mě čím dál tím více a miluji ji stále intenzivněji. Kniha je uložena v knihovně mezi mými knižními poklady a moc ráda se k ní budu vracet, stejně jako k Malému princi. Děkuji Filipovi Rožkovi za to, co dělá. Gump je projekt, o kterém ještě uslyšíte. Doufám, že nejenom ode mně.

Read More

SDÍLET:

0 Komentářů

Strach z výšek. Jeho překonávání a focení kláštěra a kostela Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře z filmové plošiny.

Zápisník, Ze života

21. září 2017 jsem na Instagram přidala fotografii vnitřní strany kopule kostela a napsala k ní statusJe spousta věcí, ze kterých mám strach. Rozhodla jsem se s tím něco dělat. Zkrátka postupně se překonávat, posouvat své hranice. Vylezla jsem na kopuli kostela a následně i úplně nahoru do vnitřní části kostela, nad oltář, kde jsem pořídila tuto fotku. Bylo to něco neuvěřitelného. Výhled. Adrenalin. Bojím se výšek, ale zvládla jsem to. Tedy byla jsem prý trochu zelená, bylo mi špatně od žaludku, hlava se točila ještě pár hodin potom, ale nevadí... Nic na tom nemění, že příště lezu zas!
Své slovo jsem dodržela a opravdu „lezla“ zas. K mému štěstí tentokrát pouze obrazně, protože jsem byla vyvezena. Naštěstí. Předtím jsem ještě několikrát vlezla na lešení, ale nikdy nebylo tak vysoko jako zážitek, o kterém jsem psala v instagramovém příspěvku a ani ten, o který se s vámi chci podělit nyní. Se sestrou Petrou a řidičem plošiny jsme vyrazili do vzduchu. Raději si nepamatuji, jak vysoko jsme byli, ale vlastní nejvyšší plošinu u nás. V ruce jsem držela foťák, se kterým jsem nikdy předtím neměla tu čest. Nešlo pouze o odlišný model, ale i značku. Dostala jsem do ruky Nikon (používám Canon), se kterým jsem se noc předtím snažila naučit. Byla to pro mě docela challenge, protože už tak je těžké fotit úplně s neznámým fotoaparátem, a ještě k tomu několik metrů nad zemí. Měla jsem co dělat sama se sebou. Většinou působím v pohodě, až dole se začnu „hroutit.“ Sestře Petře jsem raději dopředu oznámila, že se o mě musí po mém výkonu trochu postarat, protože mi určitě bude špatně. Posledně mě sestry nechaly svému osudu, ale naštěští jsem někde sama neomdlela (jen chodila zelená)... Dostala jsem Colu a sušenky, abych se zmátořila. A šla fotit další kolo. Netuším, kdy fotografie spatří světlo světa, ale myslím si, že vám budou stačit ty, o které jsem se s vámi už podělila. Tímto článkem chci říct, že je výborné  občas udělat krok a vykročit ze své komfortní zóny - je to opravdu paráda. Díky tomu zažijete věci, které by se vám nikdy nepodařilo vidět, kdybychom lpěli na svém pohodlí. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek a jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí něčeho tak skvělého. Děkuji.

Read More

SDÍLET:

0 Komentářů

Top 5 | Tipy na seriály. Seriály, které sleduji. Britské seriály.

Rady a tipy, Tipy na filmy

Britské seriály jsou pro mě spíše raritou, protože především sleduji seriály z americké produkce. Rozhodla jsem se sepsat pár mých oblíbených britských TV show, které dle mého názoru stojí za zhlédnutí. Myslím si, že se úrovní vyrovnají těm americkým. Častokrát jsem u některých nepoznala, že nejsou z Ameriky.

The End Of The F***ing World

Počet sérií: 2
Počet epizod: 16
Stopáž: 18 - 25 min.
Čas celkem: 5 hod. 41 min.
Rok výroby: 2017 - 2019
Produkce: Velká Británie

Seriál, který zhlédnete opravdu rychle. Nejen díky jeho stopáži, ale i napínavosti, nápaditosti, dynamice a mnohem dalšího. Příběh pojednává o sedmnáctiletých puberťácích Jamesovi a Alysse, kteří měli náročné dospívání. James má pocit, že by měl někoho zabít, člověka, protože vraždu zvířat už úspěšně absoloval. Nyní by se rád dostal k něčemu většímu. Ve školní jídelně se seznámí s drzou Alyssou, která se zrovna přistěhovala. Ráda porušuje pravidla. Zdá se, že James našel někoho, koho by chtěl zabít. Společně se vypraví na road trip, při kterém zažijí spousty zážitků. Změní James názor a s Alyssou se sblíží nebo naopak v něm dívka probudí pocit, že jeho prvotní myšlenka o jejím zabití byla správná?

Sexuální výchova [Sex Education]

Počet sérií: 2
Počet epizod: 16
Stopáž: 47 - 60 min. 
Čas celkem: 13 hod. 42 min. 
Rok výroby: 2019 - ?
Produkce: Velká Británie
* nejedná se o konec seriálu, údaje nemusí být aktuální


Oba Otisovi rodiče jsou terapeuti. Sexuální terapeuti. A tak trochu rozvedení. Otec s nimi nějaký ten pátek nebydlí a s Otisem se vůbec nevídají, protože tráví čas se svojí novou rodinou v jiné zemi. Matka naopak hledá pouze nezávazný sex, protože se bojí závazku a tím pádem i zranitelnosti s tím spojenou. Jejich rozvod chlapce poznamenal, možná právě proto má problémy se svojí sexualitou a sebevědomím. Bláznivě se zamiluje do Maevy, která mu nevěnuje pozornost. Jednoho dne se vše ale zlomí, když dívka zjistí, že je Otis obdařen talentem sexuálního terapeuta. Společně začnou provozovat business. Radit celé škole ohledně jejich sexuálních problémů. Každý z jiného důvodu Otis je vděčný za Maevy přítomnost a Maeva naopak zoufale potřebuje peníze...

Potvora [Fleabag]

Počet sérií: 2
Počet epizod: 12
Stopáž: 23 - 28 min.
Čas celkem: 5 hod. 6 min.
Rok výroby: 2016 - 2019
Produkce: Velká Británie








Stand-up komička Phoebe Waller-Bridge si napsala autorský seriál (na základě stejnojmenné divadekní hry), do kterého se sama obsadila do hlavní role. Příběh vypráví o majitelce londýnské kavárny, která se potýká s bankrotem. Kavárnu spoluvlastnila spolu s nejlepší kamarádkou, která se zabila. Tato cynická žena má komplikované vztahy nejen se svojí rodinou. S vnitřní bolestí se vyrovává po svém. Seriál obsahuje prvky komedie, které se lámou s dramatem. Také pracuje se „čtvrtou stěnou“, tedy hlavní představitelka často komentuje a popisuje divákovi situaci.

Sherlock

Počet sérií: 4
Počet epizod: 12
Stopáž: 88 - 90 min.
Čas celkem: 17 hod. 51 min.
Rok výroby: 2010 - 2017
Produkce: Velká Británie


Sherlocka Holmese zná snad každý. V seriálu se netradičně dostáváme do Londýna jednadvacátého století, ve kterém detektiv společně s dr. Watsonem řeší zločinecké případy. Moderní podání detektivního příběhu je postavené na humoru.

Mistři interiérů [Interior Design Masters] 

Počet sérií: 1
Počet epizod: 8
Stopáž: 
Čas celkem: 
Rok výroby: 2019 - ?
Produkce: Velká Británie
* nejedná se o konec seriálu, údaje nemusí být aktuální

Soutěž interierových designerů o smlouvu na komerční zakázku designu barů v londýnských hotelech. Talentovaná desítka designerů musí plnit úkoly. Úkoly, které jsou mnohdy až na dřeň. Designaři musí čelit výzvám, naučit se spolupracovat, dělat kompromisy, pracovat se zákazníkem...  Přála bych si, aby stejný pořad se natáčel i v České republice. Samozřejmě jsou různé designové pořady jako je např. Jak se staví sen, Mise nový domov.


Tušili jste, že se jedná o seriály z britské produkce? Máte mezi nimi své oblíbence?

Read More

SDÍLET:

0 Komentářů

Jak si psát/vést deník vděčnosti.

Radim, Rady a tipy

Před pár týdny jsem si začala vést deník vděčnosti. Znovu. Podobné záblesky jsem měla již několikrát, ale nikdy jsem u toho nevydržela. Pravděpodobně jsem začala mít pocit, že to nemá smysl, že mi to stejně nic nepřinese. Nevěděla jsem, co si do něj psát. Zkrátka jsem si z toho nevytvořila návyk a tím pádem jsem hned po pád dnech vzdala. K dnešnímu datu je to přesně 43 dní, co si tento deník píši. Na začátku jsem měla poměrně problém vymyslet, za co jsem vděčná. Ale jak čas plynul, moje vnímání vděčnosti se prohlubovalo. Byla jsem si čím dál jistější tím, co psát. Ten čas jsem trávila zavřená doma (protože karanténa) a já jsem neměla problém napsat tři věci, za které daný den cítím vděčnost. Začala jsem přicházet na to, že je v mém životě tolik věcí, za které jsem vděčná. I dříve jsem byla, jen jsem na to nekladla takový důraz. A pravděpodobně jsem si tak neuvědomovala maličkosti.

Myslím si, že vděčnost je důležitá. Britský spisovatel Ralph Smart řekl „Vděčnost je prvním krokem úspěchu.“ a já s ním musím jenom souhlasit. Nejenom v době pandemie, kdy se většině z nás život obrátil vzhůru nohama. Najednou nám bylo zakázáno dělat spousty věcí. Někteří z nás si možná uvědomili, že i předtím žili poměrně nudnými životy. Přežívali, ale nežili....

Význam deníku vděčnosti

Deník vděčnosti je výborná nejen psychologická pomůcka, jak si ve svém životě více uvědomovat pozitivní věci. Naše mysl je především nastavená tak, že dáváme přednost negativním zážitkům před pozitivními. Kolikrát se přímo upneme na nepříjemnou situaci, která se nám stala a naše kontrolka na ní začne klást důraz. Neustále na ní myslíme a jsme stále nastaveni v negativním modu. Tím si toho spoustu kazíme. Určitě většina z vás zná, že když vstanete špatnou nohou a celý den se na vás lepí problémy, protože jste se tak od samého probuzení naladili? Deník vděčnosti nám tak pomůže naprogramovat mozek, aby více vnímal pozitivní věci, a tak je upřednostňoval před těmi negativními, protože jak říká Anthony de Mello „Nelze být vděčný a nešťastný zároveň.“

Pozitiva psaní deníku vděčnosti 

Za mě se jedná o skvělou pomůcku, jak si například zrekapitulovat svůj den. Zejména ale skvělé vodítko, jak si více uvědomovat, co v životě máme a co nás dělá šťastnými. Vděčnost se změní na vyšší frekvenci a přitáhne mnohem lepší věci.“ (Ralph Smart) Jsem toho názoru, že vděčnost za náš současný život nás posune dál a přinese nám následně daleko více. Určitě více než kdybychom byli stále nespokojení a chtěli mít víc a víc. Pak by se nám sice podařilo získat více, ale vždy bychom toužili mít více. Tím pádem bychom nikdy nemohli být spokojení s tím, co máme (teď a tady), protože bychom trpěli stále pomyslným nedostatkem. Díky tomu si začínáme uvědomovat malé krůčky, které děláme a díky tomu se začínáme cítit šťastnými. Díky pocitu štěstí, které pociťujeme se nám daří i lépe a hlavně my sami máme lepší pocit. 

Výběr deníku vděčnosti

Podle mého názoru je úplně jedno, jaký zápisník si pro psaní deníku vděčnosti zvolíte. Bylo vytvořeno spoustu deníků, ve kterých se vás také kolikrát ptají na nějaké konkrétní otázky, které byste si měli zodpovědět. Dále byly uvedeny pětileté deníky, kdy krásně vidíte shrnutí, jak jste se v konktétní datum vyvíjeli. Myslím si, ale že si vystačíte sami. Určitě byste ale měli zvolit nějaký sešit, protože si zapisovat na ústřišky a mít zápisky poházené všude kolem není zkrátka to ideální. Sama používám diář, ve kterém mám uvedené dny. Ale stejně tak poslouží i pěkně vypadající sešítek. Opravdu je to na vás – především je důležité, aby se vám do něho dobře zapisovalo.

Pravidla psaní deníku vděčnosti

Do deníku vděčnosti si nemůžete psát stejně jako do deníku, který jste si vedli v dětství/pubertě. Má totiž nějaké zásady, které váš pubertální deník zajisté neměl.

  • Pravidelnost je jedna z nejdůležitějších zásad správného vedení deníku vděčnosti. Vytvořte si z toho každodenní rituál, kdy si učíte nějaký čas každý den, kdy se psaní budete věnovat. Sama nejraději zapisuji před spaním. Někdy nestihnu nebo nemám náladu, tak druhou variantou je ráno druhý den. Spíše se ale snažím držet nějaké pravidelnosti, protože mým cílem je si z toho vytvořit návik. Nebudu vám lhát, ale zpočátku je problém si vytvořit pravidelnost či nějaký návik. Myslím si, že můžu slíbit, že postupem času (odhaduji tak měsíc) se vám bude psát čim dál tím lépe. Daleko lépe se na psaní naladíte. Daleko více si postupem času budete uvědomovat své pocity
  • Je důležité do něho psát pouze pozitivně. Napište, že cítíte vděčnost za to, že dnes svítilo slunce, ale naopak nepište, že jste vděční za to, že dnes nepršelo.



Závěr

Deníkem vděčnosti si mimo jiné zvyšujete sebevědomí, protože si stále více uvědomujete, že máte za co být vděčný, že váš život nestojí jen za starou bačkoru. Každým dnem, kdy si takový deník vedete si zvyšujete svoji sebedisciplínu a zajisté máte radost, že jste se posunuli zase o trochu dál. Nebojte se, že na začátku nevíte, co si do něj psát. Postupem času se to zlepší, protože vaše nastavení mysli bude zase o trochu dál. Nebojte se tedy prvního odporu. I vedení deníku vděčnosti potřebuje svůj čas.

Zkoušeli jste si někdy vést deník vděčnosti nebo nad ním teprve uvažujete? Podělte se se mnou, vytrvali jste u něho? Za jak dlouho se vám z toho vytvořil návyk?

Read More

SDÍLET:

0 Komentářů